Dle statistik tvoří ženy 27 %, tedy necelou jednu třetinu všech vědeckých pracovníků v Česku. O tom, že podíl českých vědkyň je nízký, svědčí i srovnání na úrovni EU. V evropském průměru 33 % se Česká republika nachází na spodní příčce žebříčku.

Disproporce mezi pohlavími je ještě výraznější při pohledu na jednotlivé vědní obory. Zatímco v humanitních a sociálních vědách je podíl žen poměrně vysoký (okolo 43 %), v přírodních vědách je procento žen značně nižší (dosahuje pouhých 24 %). Ještě žalostnější je potom situace v technických oborech, kde se zastoupení žen pohybuje pouze kolem 15 %.

Bariéry na akademické půdě

Pokud se podíváme na procentuální počty absolventů jednotlivých studijních fází, zjistíme, že podíl žen klesá přímo úměrně s nárůstem stupně studia, což souvisí s bariérami, kterým ženy v akademickém prostředí čelí. Zatímco na magisterské úrovni tvoří ženy až 60 % absolventů, na doktorské úrovni klesá jejich zastoupení na 45 %.

Situace žen v institucích

Stejnou přímou úměru můžeme aplikovat i na vysokoškolské akademické pracovníky, kde profesorky tvoří pouhých 15 %, zatímco níže postavených asistentek je 49 %.

Na významných pozicích v rozhodovacích orgánech vědeckých institucí a ve vedení vysokých škol je situace rovněž značně nevyvážená. Muži v obou případech tvoří až 93 %. Tato data jasně svědčí o existenci vertikální segregace, tedy situaci, kdy vedoucí příčky zaměstnanecké hierarchie obsazují převážně muži.

Důvodů, proč je žen ve vědě výrazně méně než mužů, najdeme mnoho. Argument, že by se ženy o vědeckou sféru nezajímaly, nebo do ní nechtěly mezi stěžejní důvody ale rozhodně nepatří. Za hlavní viníky můžeme spolu se strukturálními překážkami označit i zaryté společenské stereotypy.

Kombinací obou je pak například otázka mateřství a rodičovské dovolené, které je spojeno se stereotypním očekáváním dodržování genderových rolí. Na rodičovskou dovolenou proto v Česku v 98 % případů odchází matky. Tento faktor výrazně brzdí ženy nejen ve vědeckých kariérách. K tomu přispívá i nedostatek flexibilních pracovních úvazků a sociálních zařízení jako jsou školky a jesle, které by umožnily ženám lépe sladit profesní a rodinný život. Navíc se u mladých žen často automaticky předpokládá, že na rodičovskou dovolenou půjdou, což může vést k omezení jejich kariérních příležitostí ve vědě ve srovnání s jejich mužskými kolegy.

Další překážkou je segregace vědních disciplín na domněle "mužské" a "ženské". Už od raného věku se do volby studijních oborů dětí výrazně promítají společenské stereotypy, které tvrdí, že dívky nemají vlohy pro matematiku či jiné technické disciplíny, přičemž jejich "přirozené" místo je spíše u plotny, v domácnosti a při výchově dětí, zatímco podpora a povzbuzování v matematice a technických oborech je vyhrazena chlapcům. Dokonce může být přístup dívek k některým oborům z důvodu zarytých stereotypů méně dostupný. To se pak podepisuje například na 15% zastoupení žen v technických oborech.

Bohužel i dnes se navíc stále setkáváme s názorem, že daný obor upadá na kvalitě, pokud dosahuje vyššího zastoupení žen. Příkladem je nedávné televizní vystoupení uznávaného profesora Pafka, který řekl, že medicína ztrácí prestiž, protože většinu studentstva tvoří ženy.

Podobně rozšířeným stereotypem je i tvrzení, že ženy se do vedoucích pozic nehodí, protože nemají vůdčí vlastnosti - nejsou dostatečně tvrdé, pracovité, neumí se prosadit a další. Nutno podotknout, že ženy jsou v cestě do vedoucích pozic značně znevýhodněné už jen tím, že se často starají o děti, zatímco muži budují kariéru.

Zpochybňování vlastních schopností

Bohužel se také stává, že ženy stojí samy sobě v cestě k úspěchu. Často mají tendenci podhodnocovat své znalosti a dovednosti a cítí se být nedostatečně kompetentní pro svou práci. Můžeme se u nich potkat i s tzv. imposter syndromem (syndrom podvodníka), což je psychologický jev, kdy má člověk například pocit, že se na dané místo nedostal vlastní zásluhou a schopnostmi a bojí se, že ho ostatní označí za podvodníka. Naopak muži jsou k sobě často shovívavější a mají tendenci méně zpochybňovat své schopnosti, což jim umožňuje lépe čelit výzvám bez zbytečného vnitřního tlaku.

Argument spravedlnosti

Jedním z hlavních důvodů, proč by ženy měly mít stejnou možnost pracovat v oblasti vědy a výzkumu je argument spravedlnosti a rovných příležitostí. Ženy zkrátka mají mít právo zvolit si svobodně svá povolání a kariérní dráhy a není důvod, proč by přitom měly narážet na více překážek než muži, ať už těch strukturálních nebo na zažité, v drtivé většině nesmyslné stereotypy.

Rozmanitost týmů

Dalším důvodem je genderová diverzita týmů. Ta přináší inovativní přístupy a kreativitu, což vede k širšímu spektru nápadů a efektivnějšímu řešení komplexních problémů. Unikátní perspektivy žen ve vědeckých týmech mohou zásadně obohatit výzkumné otázky, navrhovaná schémata a interpretaci dat, což v konečném důsledku podporuje komplexnější a relevantnější pochopení vědeckých fenoménů a výsledků. Navíc zejména v oblastech jako je medicína a sociální vědy může absence ženské perspektivy vést k přehlížení specifických zdravotních nebo sociálních otázek. Zahrnutím žen do vědeckého bádání se zvyšuje pravděpodobnost, že výzkum bude inkluzivní a bude lépe adresovat potřeby všech členů společnosti. O potřebě vyššího podílu žen ve vědě je přesvědčená i OSN, a proto na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, kdy se organizace snaží rozšiřovat výše uvedené argumenty ve společnosti.

Podpora žen, které se rozhodnou věnovat vědě, je nejen jedním z kroků k dosažení genderové rovnosti, ale také nezbytným předpokladem pro rozvoj diverzifikované a inovativní vědecké komunity. Ve všech oborech, od fyziky po sociální vědy, by ženy neměly čelit diskriminaci nebo být omezovány stereotypními předpoklady o jejich schopnostech či zájmech. Férové zacházení a odstranění překážek, které brání ženám v plném rozvoji jejich potenciálu, jsou klíčové pro budování silnější a inkluzivnější vědecké komunity. Historie nám přitom nabízí inspirující příklady žen, které svými objevy a prací významně přispěly k různým vědním disciplínám. Mezi tyto významné vědkyně patří například Marie Curie-Skłodowska, dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny za svůj přínos fyzice a chemii a Rosalind Franklinová, jejíž práce měla klíčový význam pro objasnění struktury DNA. Odkaz těchto vědkyň nás dodnes inspiruje k podpoře dalších generací žen ve vědě.